18.6 2015
Tuto krátkou příručku jsem napsal jako pomůcku pro překladatele nebo čtenáře cizojazyčné chemické literatury, kteří chtějí pochopit, o kterých sloučeninách se v textu mluví. Ne vždy jsou totiž za názvy sloučenin uvedeny chemické vzorce, aby bylo jasné, o kterou sloučeninu se jedná. Navíc český systém názvosloví, hlavně anorganické chemie, je tak zásadně odlišný od všech ostatních jazyků a natolik jednoznačný, že jednomu českému názvu někdy odpovídá více správných názvů v cizím jazyce. Tato příručka se od všech ostatních příruček v jiných jazycích liší hlavně tím, že neslouží jen pro jeden, ale pro pět, možná i šest jazyků.
Před rozpadem bývalé Jugoslávie se mluvilo uměle vytvořeným jazykem – srbochorvatštinou. Po jejím rozpadu si jednotlivé nástupnické státy ustavily vlastní jazyky a s nimi i vlastní systém názvosloví. Chorvati v Chorvatsku i Bosně nyní označují svůj jazyk za chorvatštinu. Srbové v Srbsku, Černé hoře i Bosně mají srbštinu. Je tu ovšem ještě skupina bosenských muslimů (Bosňáků), pro něž se nehodí ani jeden název. Proto se jejich variantě srbochorvatštiny začalo říkat bosenština. Chorvatští a srbští lingvisté však tvrdí, že tento název není adekvátní, protože odkazuje na veškeré obyvatele Bosny, tedy i Chorvaty a Srby. Podle nich by se jazyk bosenských muslimů měl spíše nazývat bosňáčtina. To, že pojmy bosenština či bosňáčtina vznikly až když se „jinam nevešly“, je vlastně paradoxem. Bosna leží mezi Chorvatskem a Srbskem nejen geograficky, ale i jazykově. Bosňané byli jazykově nejhomogennějšími uživateli srbochorvatštiny, ale nějak si „zapomněli“ v kritickém 19. století svou verzi kodifikovat. Koncem roku 2007 byla v nové ústavě Černé Hory coby úřední řeč deklarována černohorština, čímž se oficiálně stala dalším z jazyků vzniklých na území států, používajících dříve srbochorvatštinu. Srbochorvatština je podle názoru většiny Chorvatů umělý konstrukt 19. a 20. století (na úrovni „československého“ jazyka), složený ze tří odlišných jazyků: srbštiny, chorvatštiny a bosenštiny. Většina Srbů si myslí, že je to přirozený společný jazyk Srbů, Chorvatů, Bosňáků a Černohorců, psaný dvěma různými abecedami a pouze s drobnými odchylkami v lexiku (asi 1000 odlišných slov; podle nacionalistů však jde o 150 000 slov, zřejmě včetně převažující odlišné výslovnosti) a v morfologii.
Odchylky ve slovní zásobě jsou způsobeny tím, že chorvatština je stejně jako čeština puristickým jazykem (výpůjčky nahrazuje neologismy), zatímco srbština, stejně jako polština, puristická není (Wikipedia).
Je to vidět na níže uvedených příkladech, kde je jeden termín někdy stejný pro všechny čtyři zde uvedené jazyky, v jiném případě je zase odlišný mezi několika, či všemi čtyřmi jazyky. Viz například nadpis první kapitoly.
Příručka obsahuje jen jazykové verze psané latinkou, srbská a bosenská cyrilice zde uvedeny nejsou, černohorština také ne.
Pro základní orientaci v chemickém textu by to mělo stačit. Vzhledem k tomu, že se jedná o mladé jazyky, ani po delší době se nepodařilo najít dostatek termínů ve všech jazycích, ale vždy je uvedeno, z jakého jazyka daný termín pochází.
Nejvíce výrazů je v slovinštině, protože je to jazyk Evropské unie a jsou do něj překládány všechny úřední dokumenty.
text knížky ke stažení: